Karel: Polsko – solné doly ve Wieliczce

Jen asi 10 km jihovýchodně od Krakova, při silnici do Tarnowa, je snad největší turistická atrakce v Polsku – zpřístupněný starý solný důl.

Sůl nad zlato – pro lidi je nepostradatelná a vždy znamenala symbol pohostinnosti. Byla pravděpodobně prvním nerostem, který člověk začal těžit.

Sůl kamenná je měkký nerost, krystalizující v krychlích. Zde byly nalezené krystaly až s deseticentimetrovými hranami. Vyskytuje se však i sůl kusová, nebo vláknitá. Čistá je bezbarvá, jílovitá příměs ji zbarvuje šedě, kysličníky železa žlutě až červeně. Modré, nepravidelné zbarvení je způsobeno přirozeným radioaktivním ozářením v zemské kůře. Pokud takovou sůl opatrně zahřejeme, modrá barva zmizí.

Ložisko soli ve Wieliczce vzniklo v třetihorách odpařováním mořské vody v zálivech mělkého moře. Jižně položené Tatry byly tehdy pouhým ostrovem. Sůl, kterou známe jako křehký materiál, je pod dlouhodobým tlakem plastická. Pouhá váha hornin, které se usadily nad ní, způsobila vymačkání soli do mohutných pňů, stovky metrů vysokých.

Šachta je hluboká 327 m, má celkem 9 pater. Celková délka chodeb je300 km, vytěžených komor jsou 3 000. Díky mechanickým vlastnostem soli je zde mnoho prostor bez výdřevy. Proti uhelným a rudným dolům překvapí bezprašné a čisté prostředí. Prázdné prostory jsou využívány nejrůznějším způsobem. Specifické klima umožňuje speleoterapii – léčí se zde astma a alergie. Najdeme zde tržiště, koncertní sály, kavárnu i muzeum. To, co však turisty nejvíce láká, je samotný důl. Do dolu se sestupuje po dřevěných schodech. Chvíli to trvá – sestupuje se do hloubky, kterou by vyplnily dvě Petřínské rozhledny na sobě. Všechno je ze soli – a malé prohlubeniny na stěnách dokazují, že se o tom praktickou zkouškou přesvědčily statisíce návštěvníků. Místy jsou výkvěty čisté soli. Ze stropu visí solné krápníky. Jen ojediněle je strop podepřen – zato v komorách, kde to bylo nutné, je výdřeva dokonalým technickým dílem. V komorách jsou prostory s výjevy z polských dějin, hudební sál, kaple a dokonce i podzemní kostel. Sochy jsou samozřejmě z místního materiálu – soli. Část prostor je upravena jako skanzen. Většina dolu je suchá, jen na několika místech jsou podzemní jezera. Voda je ovšem tak slaná, že se v ní člověk nemůže utopit. Kdysi bylo možno se i po části dolu plavit v loďce. Za první světové války se pod převrácenou loďkou udusilo několik rakouských vojáků. Místo dosud střeží solná socha Jana Nepomuckého.

Práce v dole byla vždy těžká – ani solné doly nejsou výjimkou. Sůl se kopala ručně, při dopravě byli využíváni koně, kteří pod zemí prožili celý život. Na povrch se pak sůl vytahovala v podobě válců. To vše je rekonstruováno v podzemním skanzenu. Funkci strojů ukazují malé pohyblivé modely.

Všude se setkáváme se solnými sochami – pod zemí jsou trpaslíci, důlní duch, rytíři i králové. Jde o sochy historické i zcela nové. A protože jsme v Polsku, v podzemním kostele je i socha papeže.

Podzemní prohlídková trasa je jen 2,5 km dlouhá. Po většinu cesty sestupujeme stále hlouběji. Návrat na povrch je však snadný – do patrové klece, která nás vyveze na povrch, se vejde několik desítek lidí.