Karel: Potok ve vlastní pasti

Šárecký potok vytéká z vodní nádrže Džbán. Místo toho, aby tekl rovnou k Vltavě, kroutí se a vytváří divokou soutěsku. Proráží nejtvrdší horniny, které se v Praze vyskytují.

Litovicko-Šárecký potok pramení u obce Chýně. Jako Litovický potok napájí soustavu rybníků u Hostivice a teče zhruba východním směrem k Praze. V horní části Šáreckého údolí vtéká do nádrže Džbán, ze které vytéká západním směrem, proráží soutěsku v buližníkových skalách a teprve později nabírá opět směr k Vltavě.

Buližník je nejtvrdší hornina, která se na území Prahy vyskytuje. Vlastně se jedná o odrůdu křemene. Tmavé, šedočerné zbarvení způsobuje příměs uhlíku. Jeho zdrojem jsou zbytky někdejších organizmů. Některé se zachovaly jako zkameněliny, ovšem mikroskopických rozměrů. Stáří buližníků je více než půl miliardy let. Buližníky jsou běžnou horninou, ale stále ještě nevíme přesně, jak vznikly. Uvažuje se o vysrážení gelu kyseliny křemičité z horkých pramenů. Svůj podíl mohly mít i tehdejší organizmy. Vyskytl se i názor, že jde původně o vápenec, jehož hmota byla nahrazena křemenem, nebo to mohou být prokřemenělé břidlice.

To, co pozorujeme jako skály, jsou ve skutečnosti čočkovitá tělesa v souvrství břidlic a drob. Jak břidlice, tak droby na tlak při horotvorných pochodech reagují zvrásněním. Buližníky to nedokáží, jsou příliš pevné. Zprohýbat se nemohou, a tak jen popraskaly. Pukliny v nich jsou často vyplněny bílým křemenem. Dokonce byly nalezeny i dutiny s krystaly křemene. V pravěku byl buližník využíván jako nekvalitní náhrada pazourků. Zlatníci ho znají jako prubířský kámen.

Proč ale potok pevné buližníky neobtéká? Poslední moře, které na území Prahy proniklo před necelými 100 miliony let (pro zvídavé – bylo to na konci druhohor, v křídě) zde zanechalo téměř vodorovně uložené sedimenty – jílovce, pískovce, opuky. Potok si v nich snadno vytvořil údolí. Tím si ale na sebe sám vytvořil past. Když tok narazil na tvrdé buližníky, nemohl už změnit směr.

Pod soutěskou se údolí rozšiřuje. Jsou zde měkčí horniny (droby, břidlice a prachovce), ale potok se stáčí a znovu proráží buližníky. Na některých místech zde jejich volné sutě vytváří kamenná moře. Je to požůstatek z poslední době ledové. Strmé skály nad soutěskou osídlili lidé již ve starší době kamenné. Archeologické nálezy pak dokládají osídlení až do raného středověku, kdy bylo na větší Kozákově skále vybudováno slovanské hradiště.

Podle toho, kolik slunečního světla dopadá na skálu, jsou zde různá rostlinná společenstva. Ve stinných partiích to jsou hlavně kapraďorosty, teplá místa obsazují trávy a na jaře žlutě kvetoucí tařice skalní. Půda, která buližnících vzniká, má málo živin. Tam, kde se udržely na skalách stromy, je jen zakrslá doubrava s hojným vřesem. Více druhů rostlin najdeme jen tam, kde byla půda nějakým způsobem obohacena o potřebné živiny. Nejnápadnějším takovým místem je dávno zaniklé slovanské hradiště na Kozákově slále a jeho blízké okolí. Při troše štěstí tu uvidíme nápadnou trávu kavyl Ivanův nebo česnek chlumní. Zdroj živin v tomto případě jsou kosti, tedy odpadky, které se nahromadily na hradišti. Bylo jich tolik, že se v 19. století vyplatilo je sbírat. Používaly se v ruzyňském cukrovaru.

Šárku dříve lidé využívali především jako louky a pastviny, lesy zde téměř nebyly. Na začátku minulého století došlo k výsadbě stromů, ale často nevhodnými druhy – trnovník akát, borovice čená, dub červený a smrk ztepilý. Dnes samovolně zarůstají i zbytky skalních stepí a je nutná jejich údržba. Nevhodné dřeviny jsou postupně nahrazovány dřevinami původními.